Kreditní karta – jak funguje tento nejhorší bankovní produkt?
Kreditní karta je oblíbeným bankovním i nebankovním produktem, který u klientů finančních institucí budí zdání, že je velmi výhodný. Má to ale háček.
Podívejme se napřed na to, co to vlastně kreditní karta je. Jde o platební kartu, která ale není napojena na běžný či jiný druh z klasických účtů, nýbrž na revolvingový úvěr (můžete splácet a přitom dále čerpat až do nastaveného limitu) – kartou tak může její držitel platit na dluh, čili půjčovat si opakovaně peníze.
Kreditní kartu se snaží svým klientům nabídnout řada bank (např. nedávno s ní přišla s velkou slávou i Fio banka). Lákají na slevy v obchodech, bonusové programy se sbíráním bodů za nákupy, vracení určitého procenta z nákupu zpět apod. A když si vezmete spotřebitelský úvěr na nějaké zboží, často bude právě kreditka doplňkem, který nechtěně dostanete s příslibem, že se jedná o „kartu plnou výhod“ či něco podobného.
Ve skutečnosti je ale kreditní karta ošemetná věc sázející na to, že lidé neznají přesně princip jejího fungování. Jde v první řadě o ono lákavé bezúročné období, které se často nepočítá od data nákupu, jak si lidé myslí, ale od data začátku zúčtovacího období nastaveného bankou, většinou od prvního dne měsíci. Stručně řečeno – kreditní karta musí bance vydělávat peníze a dělá to tím způsobem, že klient nedodrží bezúročné období a zaplatí tím pádem mnohdy poměrně vysoký úrok srovnatelný s úrokem u nevýhodných půjček.
Kreditní karta, ve skutečnosti zřejmě jeden z nejméně výhodných bankovních úvěrových produktů, se výrazně rozšířila ze dvou důvodů. Za prvé, jak již bylo řečeno, je lidem vnucována jako doplněk k jiným úvěrům na zboží a zákazník často připravené sumě neodolá. Za druhé je pro banky tak výhodná, že ji poskytnou i rizikovým skupinám klientů, kterým by jinak klasický úvěr ani neposkytly.
Kreditní karta přímo vytváří dluhovou spirálu tím, že umožňuje nakupování na dluh a tváří se přitom, že ještě poskytuje nějaké výhody. Ve skutečnosti jde o past, do které stačí spadnout jenom jednou.
Tento článek vyjadřuje osobní názor autora.
